Gendrovo vyvážené balenie na túru (výsledky ankety)

Vždy sa smejem, keď čítam rady na stránkach venovaných outdoorovým aktivitám, aké zbytočnosti považujú ľudia za nevyhnutné položky vo svojom baliacom zozname. Napríklad taký zuhoľnatený knôt, silonové lanko s olovkom a rybárskym háčikom či ovocný kompót.

Položila som otázky šiestim mužom a šiestim ženám v strednom veku. Otázky sa týkali vecí, ktoré si berú na jednodňový, stredne náročný výlet. Pre anketu som sa snažila vybrať priemerných turistov, čo sa týka outdoorových skúseností a nárokov. Týchto priemerných výletníkov som opäť nemilosrdne spriemerovala a vyšli mi nasledujúce odpovede. Vynechali sme podrobnosti týkajúce sa takých tých všeobecných, a bez menovania konkrétnych typov a značiek ťažko definovateľných vecí, akými sú batohy, trojvrstvové oblečenie, topánky či turistické paličky. Išlo nám skôr o to, nazrieť hlbšie do batohov a povyťahovať z nich viac či menej drobností, ktoré nielen pomôžu, ale aj potešia a sú charakteristické pre ženy a mužov. Prípadne tie, ktoré sú blízke obom živočíšnym druhom.

Jedlo

Lepáše s chlpaticou, teda dva krajce chleba s pečeňovou paštétou, v ktorej ešte aj dnes občas nájdete zopár bravčových chĺpkov, už nie sú in. Najmä u žien, chlapi v strednom veku sú o niečo konzervatívnejší a nedbajú toľko o svoje zdravie.  

Žena: Na túru vyrazím vždy iba po ľahkých raňajkách. V ruksaku nikdy nesmie chýbať horká čokoláda, kvalitná proteínová tyčinka, jablko či pomaranč. Počas dlhších výletov som už som skúšala aj sušené mäso, ale akosi mi neprirástlo k žalúdku. V prírode nerada varím, mám toho dosť doma. Ak idem s partiou, maximálne sa nechám ukecať na opekanie špekáčika, ale väčšinou len tak sedím pri ohni a voyeuristicky pozorujem konzumentov.

Muž: Jedlo a niektoré potravinové doplnky sú veľmi dôležité, okrem energetickej tyčinky, horaliek a čokolády si zvyknem brávať aj jerky, teda jemne nasolené, zaúdené a marinované sušené mäso. Nie som však ortodoxný hi-techový outdoorový gurmet. Viem, že po troch-štyroch hodinách dostanem chuť na nejakú zvrhlosť, po ktorej mi poriadne začnú kôrnatieť cievy, preto si so sebou občas beriem napríklad aj chlieb vo vajci, dve-tri zemiakové placky, prípadne klobásku či slaninu. Po týchto dobrotách však značne smädí, preto ich zjem až vtedy, keď vo vzduchu cítim krčmu, či inú civilizáciu. Z času na čas si v lese rád aj niečo uvarím, používam skladací varič, takzvaný drievkáč, lebo, priznám sa, plynu sa najmä v lete trocha bojím. Super je dehydratované alebo lyofilizované jedlo, ktoré stačí zaliať horúcou vodou. Na túrach sa však nevyhýbam ani vifónom a iným nezdravým poživatinám.

Povzdbudzováky

Okrem klasických povzbudzovákov, akým je napríklad kvalitná čokoláda, muži ani ženy väčšinou nepohrdnú kvalitným destilátom rozlievaným z ťapky.

Žena: ako kávičkárka si so sebou beriem vždy malú trojdecovú termosku s filtrovanou kávou, skúšala som aj kávový extrakt, ale nerobil mi dobre na žalúdok. Vraj už existuje nová generácia týchto extraktov, ktoré tento vedľajší účinok nemajú.

Muž: Na náročnejší túry si beriem guaranu, obsahuje prírodný kofeín, má príjemný pomalý nábeh, hladina kofeínu vydrží teda dlhšie ako po káve. Niekedy pribalím aj horčíkové tablety s B-komplexom, aby som sa vyhol svalovej únave a kŕčom.

Hydratácia

Žena: Osvedčila sa mi koncentrovanejšia minerálka, počas celodennej túry vypijem minimálne jeden a pol litra. Ak naďabím po ceste na pitnú vodu, doplním zásoby. Proti smädu mávam so sebou aj pomaranč alebo kyslejšie jablko. Používam fľašu z takzvaného zdravého plastu (neobsahuje BPA a iné svinstvá). V zime nosím v antikorovej termoske slabší čaj, alebo len horúcu vodu s trochou citrónu, prípadne medu. Smrádeček, ktorý v nej z času na čas vznikne, vydezinfikujem vriacou vodou, prípadne do fľaše ešte šupnem trocha kyseliny citrónovej, aby som ju zbavila vodného kameňa a iných nánosov.

Muž: Nedávno som objavil turistický filter na vodu. Je to úžasná vec – namontujete ho na hocakú PET fľašu a nasajete cezeň hoci aj vodu z kaluže. Mám to vyskúšané, samozrejme ide o certifikovaný výrobok z outoorovej predajne, nič také by mi nenapadlo kúpiť napríklad na trhovisku. Na náročnejšie túry si často beriem aj rehydratačné tablety s anorganickými soľami a glukózou. Do GPS navigácie si doma pre istotu zadám súradnice zdrojov pitnej vody, ak by som si filter zabudol doma, alebo ho, nebodaj, stratil.

Lekárnička a drogéria

Tu sa tipy žien aj mužov takmer zhodujú:  sterilný obväz, veľa náplastí na odreniny a rezné rany, pružný obväz, ortéza na koleno. Proti bolesti Ibalgin či iné analgetikum. Keďže v prírode nedodržiavame takú hygienu ako doma, často sa hodí niečo na upokojenie žalúdočných alebo brušných problémov (Smecta, živočíšne uhlie). V lekárničke vraj nesmie chýbať tenká izolačná fólia. Stojí len euro, ale môže vám zachrániť život, ak zablúdite niekde v chladnom počasí a ste nútení počkať do rána.

Žena: Vždy mám so sebou vlhčené vreckovky, ktoré sa dajú využiť na tisíc spôsobov, samozrejme aj papierové vreckovky. Bez Labella neurobím krok a podlieham nevýslovnej panickej úzkosti, keď zistím, že som ho zabudla doma. Ak očakávam spoločnosť bodavého hmyzu, beriem kvalitný repelent. Miesto obľúbenej kozmetickej taštičky dávam počas výletov celú drogériu do väčšieho zipovacieho vrecúška, z ktorého nič nevytečie a mám prehľad čo v ňom je aj bez vybaľovania.

Muž: Samozrejme, toaleťák alebo papierové vreckovky dobre zbalené vo vodotesnom obale, kalciovú masť (po spálení slnkom, liečba popálenín, lepšie hojenie drobných poranení), prípadne obyčajnú lekárnickú vazelínu, výborne poslúži aj ako ochrane na tvár v zime, ak nechcete po výlete vyzerať ako Amundsen po týždni pochodu Antarktídou.

Nôž

Žena: Už roky so sebou nosím chutnučký červený Victorinox Picknicker, ktorý má, okrem noža, presne to, čo potrebujem: vývrtku, keď si chcem hrknúť vína, otvárač na pivo, keď ma prepadne smäd a chandra, prípadne otvárač na konzervy, keď sa mi večer na izbe pri otváraní ančovičiek urve uško na konzerve. Kamoš mi nožík vždy nabrúsi tak, že ho môžem používať aj pri depilácii. Vlastne ho stále nosím so sebou, veď čo ak by sa naskytla príležitosť očariť nejakého nepraktického sympaťáka, ktorý má práve chuť na víno bez príchute lepeného korku?

Muž: Jáj, nože, to je zložitá a nekonečná téma! Radšej to skrátim, lebo by ste to aj tak z článku povyhadzovali. Zúžim to teda na nôž, ktorý nosím najčastejšie – starý Wenger Newranger, ktorý má veľkú, desaťcentimetrovú čepeľ, otvárač na konzervy, otvárač na pivo, vývrtku a bodec. Teda všetko, čo potrebujem v horách. Nechty si môžem ostrihať aj doma, na noži nožničky nepotrebujem.

Mobil a powerbanka

Žena: Teraz si už iste všetci hryzú nechtíky, či poviem, že som applistka (a vegánka zároveň). A just neprezradím. Smartfón mi, samozrejme, slúži nielen na telefonovanie, ale aj ako GPS navigácia, fotoaparát (spätný foťák nielen na selfiny, ale aj ako “zrkadielko povedz že mi”), internet zasa na zisťovanie spojov a iné veci. Ako turistická apka mi najviac vyhovujú prehľadné offline mapy.cz. Sedem až desať miliampérová powerbanka sa ako záložný zdroj na nabíjanie sa zíde, najmä keď používam GPS navigáciu tak často, že žerie energiu viac ako ja čokoládu počas jesenných depiek.

Muž: Mobil používam, samozrejme, aj ako gépeesku, používam aplikáciu Maps.Me, existujú však desiatky iných, možno aj lepších, ale s touto som zatiaľ spokojný, sme dobrí kamoši. To, že nezobrazuje turistické značky mi nevadí, lebo aj tak chodím najradšej mimo značkovaných chodníkov. Na viacdenné túry si beriem na mobil aj vodotesný obal. Mobilom fotím málokedy, väčšinou si so sebou beriem kompakný foťáčik, takzvané mydielko.

Čelovka

Žena: čelovku si beriem len na viacdenné túry, ak idem sama na jednodenný výlet, snažím sa prísť do civilizácie minimálne hodinu pred zotmením. Na viacdenné výlety si ju však beriem, je praktickejšia, ako svietenie mobilom, najmä, ak hľadáte v noci rozospatí v anonymných hostelových priestoroch spoločné toalety, nebodaj kadibúdku v plenéri pri frajerovej chate.

Muž: Viac razy sa mi stalo, že som zle odhadol čas, alebo som trocha poblúdil a do civilizácie som sa vracal už po tme. Vtedy som čelovke blahorečil, lebo mobil som mal už takmer vybitý permanentne zapnutou GPS navigáciou. Aby som bol konkrétny, mám radšej čelovky s možnosťou prepínania svietenia do diaľky.

V daždi

Žena: pončo nemám rada, najmä také, ktoré sa navlieka cez hlavu. Neviem, čím to je, možno mi to pripomína vlastné traumatizujúce zážitky počas priechodu pôrodnými cestami. Takisto nemám rada, keď sa mi pončo zachytáva o konáre, okolobežiace diviaky a iné veci. Uprednostňujem priedušné, ľahké a dlhšie nepremokavé bundy. V súvislosti s vlhkom a zimou by som chcela spomenúť skladaciu minikarimatku na sedenie, ktorá je ľahká a na dlhšie jarné, jesenné a zimné túry si ju vždy pribalím.

Muž: Takmer nikdy mi v batohu nechýba klasické pončo. Dávam mu prednosť pred pršiplášťom či goretexovým bundám. Občas tvrdím, že najlepší goretex je dáždnik, pončo však vidím ako kompromis. Zakryjem ním aj batoh a v núdzi z neho viem vyrobiť prístrešok, preto s ním nosím v obale aj dostatok dlhých šnúr. Ak má spoločník podobné pončo, dokážete z nich spojením vyrobiť provizórny prístrešok.

Téma turistického balenia je ta taká rozsiahla, že už nezostalo, bohužiaľ, miesto na kuriozity, úchylky od priemeru, vychytávky, pikantérie a iné veci. O nich niekedy nabudúce.

Preklady a ovládanie jazyka

Minule sa ma pýtal český kamarát, že vraj prečo sa musia knihy slovenských autorov prekladať do češtiny. No, nemusia, lenže bez toho ich Česi čítať nebudú. Teda, otvorene povedané, nečítajú ich ani tak, ale aspoň má človek nádej, že sa o to aspoň v minimálnom množstve pokúsia. Viem o čom hovorím, lebo som polovičná Moravanka a všetky školy som absolvovala v českom jazykovom prostredí. 
Vráťme sa ale k otázke väčšiny Čechov (a Moravanov, samozrejme), že, reku, prečo sa musia slovenské knihy prekladať. Veď oni vraj rozumejú. Veruže nerozumejú! Ale ani opačne to nie je žiadna sláva. Nie sú si tie jazyky zasa až také blízke, ako by sa nám mohlo zdať na prvý pohľad. Nejde len o rozdielne slovíčka, ale aj o vnútornú štruktúru, konštrukciu viet, slovosledy, je to jednoducho rozdielny jazyk. Češtinu sa aj Slovák musí naučiť, nerozumie jej automaticky len preto, že je zdanlivo podobná slovenčine.
Veľa Slovákov si smelo uvedie češtinu ako jazyk, ktorý ovláda, no keby mali gramaticky a štylisticky správne napísať nejakú rozvitejšiu vetu v češtine, tak zhoria ako papier. Jedna vec je rozumieť nejakej televíznej kravine a druhá je aktívne ovládať nejaký jazyk slovom aj písmom. To ja tiež na dovolenke zhruba rozumiem španielskemu dabingu v TV, ale v živote by som nikdy netvrdila, že viem po španielsky, okrem tých základných fráz typu camarrero, tráigame dos cervesas, por favor!
No a Česi (aj tí inteligentnejší, súdiac podľa slovenských prvkov napríklad v dielach Tankový prapor Josefa Škvoreckého alebo Antikuro Jana Křesadla) často nazerajú na slovenčinu ako na akúsi zábavne a groteskne zdeformovanú češtinu, alebo ako na jej čudne skomolený dialekt, a nie ako na celkom iný a cudzí jazyk, rovnako dôstojný, štruktúrovaný a kultivovaný, ako je ten český. To je ako keby Nemci pozerali na holandčinu iba ako na skomolenú nemčinu a podobne sa pozerali aj na Holanďanov. Ako vieme, holandská literatúra sa do nemčiny prekladá a nikto sa nad tým nepozastavuje.

Maliari Bratislavy: Eduard Majsch – majster svetla

Eduard Majsch sa narodil sa 10. októbra 1841 v Bratislave, kde aj zomrel 31. mája 1904 (pochovaný je na bratislavskom Ondrejskom cintoríne).
V rokoch 1864–69 študoval na výtvarnej akadémii vo Viedni u Wurzingera a Mayera, 1870–74 na oddelení historického maliarstva u E. Engertha. Podnikol študijné cesty do Talianska a Francúzska. Od 1880 pôsobil v Bratislave, mal súkromnú maliarsku školu a ateliér. Bol spoluzakladateľom a podpredsedom bratislavského umeleckého spolku Kunstverein. Vystavoval v Bratislave (1883, 1902, 1903, 1955, 1972, 1977, 1980, 1985), Viedni (1873, 1877), Prahe a Lipsku. Svetelné a koloristické efekty jeho maliarstva neboli dané len eklektickou závislosťou od dobového novobaroka a novorenesancie. V neskoršej tvorbe mala kresbovosť a vyhrotená štylistika koloristických senzácií aj viditeľnú prísadu svojského prijatia secesnej slohovosti. Jeho diela sú reprezentatívnym spôsobom zastúpené v zbierkach Galérie mesta Bratislavy. Ako jeden z mála slovenských maliarov prelomu storočí sa veľmi dobre uplatňuje na aukciách významných stredoeurópskych aukčných siení.

Eduard Majsch (1902), Bratislavský motív, olej na plátne, 42 x 52,5 cm, signatúra: Majsch Ede 1902.

Rovnaké miesto z trocha iného uhla v r. 1960.

Krajina pri Sološnici (1910).

Ďalšie obrázky nájdete tu, alebo na Webe umenia.

Literatúra: 
Abelovský, J. & Bajcurová, K. (1997) Výtvarná moderna Slovenska. Bratislava.

Génius Zdeněk Liška

Tomáš Baldýnský

(Pôvodne písané pre čas. Reflex, roč. 10, 1999)

Byl to génius. Napsal tolik hudby, že by třem vystačila na celý život. Tak krásné, že bere dech; tak různé, že bere důvěru v to, zda je možné, aby byla dílem jediného člověka. Divoké chorály z Markety Lazarové, břeskné popěvky Ferdy Mravence, taky Dejte mi zahrát, pane inšpektóre ... z Hříšných lidí města pražského i ten magický rytmus pod kroky budoucího majora Zemana pružně kráčejícího alejí za svou první umístěnkou. Na hudbu Zdeňka Lišky nezapomenete. Na jejího autora se nám to však skoro podařilo.

Tedy: jemu samotnému by to asi bylo jedno, Zdeněk Liška publicitu nesnášel a po celý život se jí vyhýbal. V dobových filmových recenzích se jeho hudba zmiňuje zřídka, fotografií - dokonce i rodinných - je málo a archívy vydaly jenom jediný rozhovor. Poskytl ho v roce 1974 slovenskému týdeníku Film a divadlo. Liška v něm působí rezervovaně a akademicky. Tehdy dvaapadesátiletý laureát státní ceny hovoří na dvou stránečkách o funkci hudby v kinematografii a o práci na (příšerně hloupém) filmu O třech nevinných. To je to jediné, co média zachovala o muži, který za svůj život složil hudbu k (snad, nikdo to ještě pořádně nespočítal) sto šedesáti celovečerním a čtyřem stům krátkometrážním a středometrážním filmům. Deset střídmých odpovědí na deset užvaněných otázek. Z nichž žádná nezněla: Kde se ve vás vzalo to moře hudby, pane Liška?

SMEČNO - SLANÝ

Narodil se ve Smečně u Kladna 16. března 1922. Clam-Martinicové smečenský zámek v té době už opustili, slavné doby, kdy hornická kapela Liškova otce (a před tím děda) na zámku pravidelně vyhrávala panu hraběti, byly pryč. Ale pozvání stále přicházela - sice na pohřby, zato až do Prahy. To je to jediné, co se o Liškových ve Smečně dozvíte. Na zámku je dnes domov důchodců, v místní škole není po klukovi, který už v osmi letech vyhrával na housle a tahací harmoniku, ani stopy. Slánské gymnázium je také na informace skoupé, ačkoliv tam psal své první skladby; jeho přátelé se dohadují, že snad psal muziku pro školní "akády". Rozhodně v té době už začíná skládat, protože během studia se vzepře rodičům a přestoupí na pražskou konzervatoř. Studuje kompozici a dirigování u profesora Rudolfa Karla. Chtěl se stát dirigentem, založil ve Smečně dokonce dívčí pěvecký soubor, muzikantům ve Fisyu pak po letech naoko vyčítal: "Mě neposlechnete, ale pak přijde ten s rákoskou a jste posraný."
Válku přečkal v ČKD Slaný. Těžko říci, proč se pak rozhodl přijmout pozvání svého bývalého profesora ze slánského gymnázia Jaroslava Novotného, každopádně od něj dostal Liška nabídku ze Zlína již před válkou. Novotný odešel učit do Zlína v roce 1933 a o tři roky později stál spolu s E. Klosem, L. Koldou, A. Hackenschmiedem u zrodu Baťových filmových ateliérů respektive školního filmu u nás vůbec. Liška odmítá slibnou kariéru ředitele hudební školy v Humpolci a dirigenta místního smíšeného sboru v jednom. V roce 1946 odjíždí vlakem do Zlína.

WILSONOVO NÁDRAŽÍ - ZLÍN

Hermína Týrlová a Zdeněk Liška.

Muselo se to stát v tom vlaku. Z pražského Masarykova nádraží odjížděl talentovaný vesnický kluk, do Zlína přijel mladý hudební skladatel, jehož invence a výkonnost ohromovala všechny bez rozdílu. "Nevím, kde se to naučil," říká Vladimír Sís. "Ale když přijel do Zlína, už to uměl." Během prvních pěti let dokázal kromě reklam (ta úplně první prý byla na dřeváky) udělat hudbu k více než šedesáti krátkým a animovaným filmům. Všichni si ho hned zamilovali, působil jako zázrak. Ještě dnes, když o něm vyprávějí, dere se jim na rty úsměv. Vrací se ten tlustý mladík s neposlušnými vlasy, který s sebou stále tahá koženou tašku plnou partitur a ty za sebou roztržitě trousí ("Vypadalo to, že z něj ty noty padají"). Milovník dobrého jídla a pití, který - když ze začátku neměl dost peněz - psal písničky i za šunku, kterou měl tak rád.
Hermína Týrlová a Karel Zeman, tehdejší dvě největší hvězdy moravského filmu, po Liškovi nesmlouvavě hrábli. Zemanovi píše hudbu pro slavnou sérii o Panu Prokoukovi, pro Týrlovou napsal hudbu do jejího šíleného Ferdy Mravence, loutkové série, jež se kritikům sice líbila, ale dodnes děsí děti po celé zemi. Muzika je to však náramná. Se Zemanem a Týrlovou se vychází těžce, Liška se proto přirozeně začíná dávat dohromady se svými vrstevníky - ve Zlíně, v Brně a okolí se tenkrát nakupili František Vláčil, Karel Kachyňa, Vladimír Sís, Oleg Sus a spousta dalších. A tak zatímco si v Praze na Barrandově soudruzi tvůrci jdou po krku, Krejčík bojuje s Makem Fričem a Werichem o Císařova pekaře, ředitel Linhart se soudruhem Křivánkem vyakčňují poslední zbytky třídních nepřátel, na Moravě se seznamují ti opravdu důležití.

ZLÍN - GOTTWALDOV

Vláčil a Sís tenkrát v Armádním filmu experimentují s čistě obrazovým vyprávěním, nepoužívají mluvené slovo ("Jednak jsme se chtěli vyjadřovat vizuálně, jednak jsme si nemuseli nechával schvalovat komentář...") a hudba Zdeňka Lišky je pro ně zjevením. Zjišťují, že s její pomocí je možné se komentáře vzdát úplně. Pavel Klusák přirovnává Liškovu hudbu k obrazu (I obraz může znít), ale Sís s Vláčilem si tenkrát uvědomili, že Liškova hudba je vyprávění. Poslouchejte a uslyšíte sami - ta hudba má pokaždé nějaký smysl, dramatickou strukturu, doplňuje a obohacuje dějovou a vizuální složku filmu tak, že mnohdy dokonce vytváří další paralelní děj. Poslouchejte a uslyšíte sami: jak se v Marketě Lazarové souboj mezi křesťanstvím a pohanstvím odehrává i v orchestru - gregoriánský chorál přehlušují pohanské bicí nástroje, ty pak zase zvonění zvonů... jak se mísí dvořákovsky melodická pohřební hudba s temnými fašistickými nápěvy ve Spalovači mrtvol, jak ve Svatbě jako řemen se tóny nakonec složí vždy do jediné melodie - "Už mú milú od oltáře vedú". Poslouchejte to kvílivé sólo pro ženský hlas v Černých rukavicích z Hříšných lidí, tak může zpívat jen mrtvá dívka... Kde se to v tom člověku vzalo? Jak mohl ten nádherný motiv jízdy na koni z filmu Věry Šimkové-Plívové Lišáci, Myšáci a Šibeničák, svištící větrem a čpící potem, napsat muž, pod nímž v Íránu klesl osel už po dvou krocích? Nevím.
Mimochodem: jeho hudba má taky úžasný smysl pro humor. Liška si občas pohazuje s tóny jako klaun s průsvitnými míčky, někdy se zasmějeme, ale někdy Zdeněk Podskalský vzpomínal: "Nedal jste si pozor a mohl jste mít ve filmu třeba Internacionálu v instrumentaci pro triangl a křídlovku, takže ji nikdo nepoznal. Ovšem Liška se k vám pak na premiéře přitočil a nenápadně vám to sdělil."

GOTTWALDOV - PRAHA-HLAVNÍ NÁDRAŽÍ

Liškův první celovečerní film byl roku 1952 Cikánův Pára nad hrncem. Pak opět následuje neuvěřitelná a nekončící řada snímků, většinou dokumentárních (třeba obě Afriky či Z Argentiny do Mexika Zikmunda s Hanzelkou) nebo animovaných. Zemanův Vynález zkázy; jen v roce 1960 napíše hudbu k těmto filmům: Lipského Cirkus jede, Vláčilova Holubice, Radokova Laterna magika II. a Krejčíkův Vyšší princip. V té době už má v českém filmu pevné postavení. "Když jsem se dozvěděl, že film bude dělat pan Liška," říká kameraman Emil Sirotek, "točil jsem vždycky dlouhá panorámata. On to měl moc rád." Liška byl pro režiséry skoro pohádkovou postavou - vždycky přišel, sbalil si všechny krabice s filmem a odnesl si je někam do projekce. Tam si je všechny pustil a se stopkami v ruce skládal. Každou hudbu ušil filmu přesně na míru a režisér se nemusel o nic starat. Není divu, že začal být brzy neuvěřitelně populární i v Praze. Stále více a více režisérů s ním chce spolupracovat. Přesto se ale neodstěhuje do Prahy, zůstane se svou první ženou v Gottwaldově a do Prahy bude pouze dojíždět.

Hotel Šroubek

Život Zdeňka Lišky se vzpírá vyprávění stejně jako jeho hudba. Ta melodie je komplikovaná, často mění rytmus jako jankovitá kobyla. Ale to samé dělaly písně, které Liška psal. Pronajal si pokoj v hotelu Šroubek (byla to třistajedenáctka s okny do dvora) a - skoro deset let - absolvoval dvanáctihodinovou cestu rychlíkem někdy třeba dvakrát týdně. Jeho dojíždění bylo legendární, tvrdilo se, že píše svou hudbu ve vlaku. "Nebo to tak rozhodně vypadalo," říká Vladimír Sís. Produkce Liškovi vždycky zaplatila kupé v lůžkovém voze a on v něm celou noc nebo celý den seděl a psal noty. Ale nekomponoval, už jen rozepisoval a instrumentoval; skládat nemohl, protože ho rušil rytmus kol. "Vyzvedli jsme ho na nádraží Praha-střed, jeli jsme pak rovnou do Šroubku," ve Šroubku měl postavený klavír, na kterém hudbu přehrál, pak pokračovali rovnou do studia Filmového symfonického orchestru (FISYO), které bylo ve Smečkách. Ve Fisyu Liška rozdal noty a hudebníci hudbu pod řízením dirigentů Františka Belfína či Štěpána Koníčka nahráli. Když měli hlad, zašli zpátky do Šroubka, nebo na Václavák za Bibinou Hrabalovou, která jim upekla do novin dvě kila kuřecích noh. Liška byl velký labužník, milovník pikniků. Dokonce držel protestní piknik, to když ho jednou nepozvali na karlovarský festival, ačkoli napsal hudbu k nejméně pěti promítaným filmům. S přítelem Sísem a svou dívkou Danou a piknikovým košem se vydali před hotel Pupp, kde hodovali a rozdávali šunku a zákusky kolemjdoucím.

HOTEL ŠROUBEK - ULICE VE SMEČKÁCH

Ano. Deset let žil Zdeněk Liška polovinu svého času v Praze a polovinu v Gottwaldově. A přitom za tu dobu z Prahy poznal jen ten uzoučký proužek mezi hlavním nádražím a Václavským náměstím. To bylo jeho území, kde jste ho mohli najít, pokud jste ho hledali, kde ho všichni milovali. Od průvodčích přes taxikáře a portýry v hotelu, od muzikantů přes zvukaře po režiséry. S průvodčími se srdečně bavil, taxikářům a portýrům dával diškrece, muzikanty nesprdával, se zvukaři sedával v kabině a něžně jim radil a režisérům... režisérům dával do filmů sebe samého.
Říkali mu "veselý pán"; pořád se usmíval, na nikoho nekřičel. Kolébal se na svých krátkých nožičkách jako tučňák (Jiří Sequens vzpomíná, jak vždycky v barrandovské střižně sedával v koženém křesle a nedosáhl nohama na zem; aby se vymanil, musel udělat kmih), s sebou nosil pořád aktovku plnou not. Byly to krásné dny a noci plné hudby, večírků, šunky (tu miloval a směl), debat o umění a vybroušených žertů (jediný, kdo Lišku nemiloval, byl asi ten nepříjemný pingl z Inter-Continentalu, kterého budoucí laureát státní ceny Liška vlákal pod záminkou nalezení buvolí šunky do obří lednice a tam ho z trestu zabouchl). Když byl v Praze, pravděpodobně vůbec nespal. Jen občas mu ve vinárně začala padat hlava a klížit se očka. Tehdy vždy vybídl svého spolustolovníka, většinou Síse nebo Vláčila, aby ho "kryl", a zatímco ten odvedl pozornost společnosti k sobě, podepřel si náš největší filmový skladatel bradu svou malou rukou a zavřel oči. A po dvaceti minutách mu tváře zase zrůžověly.
"Ráno jsme si řekli na Wilsoňáku poslední fór," Liška nasedl do vlaku. Průvodčí ho vždycky pozdravil, otevřel mu dveře a pomohl do schodů. "Žili jsme báseň," říká Vladimír Sís.

PSALI JSME BÁSEŇ

Zdeněk Liška a František Vláčil. Je těžké si je představit spolu. Vyzáblý vysoký vizionář a kulatý pán s vějířky kolem očí, dlouholetí přátelé - poprvé spolu pracovali na Vláčilově Holubici, ale znají se ještě mnohem déle. Kráčejí spolu po Václavském náměstí, zezadu možná vypadají jako traktorista Pávek s jurodivým Otíkem z Vesničky mé střediskové, ale nebýt jich, neměli bychom naději. Jsou nám živým důkazem toho, že velké umění je silnější než diktatura, než tyranie, než režim, než junta.

A že nakonec vždycky zvítězí. Každý z nich toho dosáhl jinak. Vláčil bojoval sám, sveřepě a neústupně. Za Zdeňka Lišku bojovala jeho hudba a neuvěřitelná pracovitost. "Byl to neuvěřitelný machr," říká za všechny Jiří Sequens. Během deseti let spolu s Liškou udělal dva seriály (Hříšní lidé města pražského, Třicet případů majora Zemana) a pět filmů. Zvláště během natáčení Majora Zemana, kdy Jiří Sequens natáčel další díly a Zdeněk Liška zcela sám bez režiséra vymýšlel a psal hudbu k těm předchozím. Nahrazoval tím nejen hudebního dramaturga, ale i režiséra samotného. "Byl navíc tak velkorysý, že když jsem pak hotovou hudbu poslouchal a - zřídka - řekl, že bych něco udělal trošku jinak, neřekl ani slovo." Není tedy divu, že za Lišku bojovali jiní.
Nestál proti režimu, byl jaksi mimo něj. Nikdy v životě nebyl členem žádného svazu umělců, nikdo ho proto nemohl perzekvovat, protože s ním všichni chtěli spolupracovat. Díky už zmíněné a neslýchané pracovitosti vydělával zcela nesocialistické peníze. Vypráví se příhoda o tom, jak si Zdeňka Lišku zavolal ministr kultury Galuška a vyčítal mu jeho výdělky. "Víte, soudruhu ministře," řekl prý tehdy Liška, "naproti je trafika a v ní zrovna prodávají ten papír s pěti linkama. Kupte si ho, dělejte na něj tečky a taky budete mít dva milióny ročně."

Není krásné, jak hudba vytvořila kolem Zdeňka bránu, za kterou se dostalo tak málo špatnosti?
Když tehdy šel Liška s Vláčilem ulicí Ve Smečkách, přežila Marketa Lazarová poslední smrtelné ohrožení. Poté, co Vláčil překročil natáčecí plán o mnoho desítek dní, rozhodli se na Barrandově, že už mu nedají ani den a nechají raději film nedokončený. Před stoupou zachránil Marketu Liška, který tentokrát kryl na oplátku Vláčila. Dlouho předstíral, že hudbu nemá ještě hotovou a Vláčil tak mohl, bráněn Liškovými širokými zády, Marketu dokončit. Je to jejich mistrovské dílo. Ačkoliv se v Liškově hudbě člověk jen ztěžka rozhoduje, je Marketa jaksi přirozeně tím největším, co i on vytvořil. Už dávno totiž nejde jen o hudbu - v Marketě Liška vytváří celé prostředí, zvukovou část filmu, která si svou mnohovrstevnatostí v ničem nezadá s tou vizuální. Ozvěnou pokřivené hlasy, ruchy smíchané ďábelskými bubny, andělské sbory s krákáním vran. "Psali jsme báseň," říkal sám.
Marketou začíná nejbohatší období jeho tvorby a zároveň její nová éra. Obvyklé nástroje už mu nebudou stačit. Čím dál tím víc začne používat netradiční zvuky - v Hříšných lidech města pražského slyšíme flašinet, který našli se Sequensem na matějské pouti, během natáčení hudby pro Ovoce stromů rajských jíme začne Liška ve studiu bez varování mlátit prknem do stěny v jakémsi zvláštním rytmu, což decentního dirigenta Belfína přiměje k poznámce, že to je tedy "bordel". Jenže... sám věděl (a pak řekl), že to je hudba.

HLÁSNÁ TŘEBAŇ - PRAHA-SMÍCHOV

Andělské sbory v Marketě řídil Pavel Kühn, jeden z andělů se jmenoval Dana. Liška se do ní beznadějně zamiloval, bylo mu v té době čtyřiačtyřicet, jí přes dvacet. Začal další zvláštní nápěv jeho života, který prý nikdy před tím nebyl tak šťastný. Dlouze a složitě se rozvádí s manželkou, která žila v gottwaldovském domě u filmových ateliérů. Seznámil se s ní kdysi v lahůdkářství u Lipperta, dobroty a hudba se otiskly i do jeho manželek. Koupí vilu v Hlásné Třebani a pak se jde na nádraží rozloučit se stálou osádkou rychlíku do Gottwaldova (opravdu!). V Hlásné Třebani si nechá postavit bazén, do něhož se pak rád noří. Miluje krásné věci, miluje ten bazén, miluje svůj střihací stůl Klangfilm, díky kterému si může konečně pouštět filmy a komponovat doma, miluje i svou japonskou zahradu. Miluje své dvě dcery, které se mu narodí v době, kdy už ani nedoufá.
V sedmdesátých letech udělá nejvíce práce, normalizace do jeho hudby nemůže, v encyklopedii názvy jeho filmů ze sedmdesátých let zabírají skoro celé dva sloupce.

HLÁSNÁ TŘEBAŇ - TEHERÁN

Ale není tam všechno, sedmdesátá léta nejsou jen ve znamení filmové muziky. Za hudbu pro Kinoautomat na světové výstavě EXPO ’68 v Montrealu dostal společně s Radúzem Činčerou a Jaroslavem Fričem laureáta státní ceny. A tam také začíná jedna z nejméně zmapovaných (a uvěřitelných) epizod českého filmu sedmdesátých let. Náš montrealský pavilón totiž navštívil i Mohammad Rezá Šáh Pahlaví, íránský císař se svou krásnou ženou Farah. A když viděl českou multimediální expozici, uvědomil si, že o něčem podobném už dávno snil. O multimediálním památníku ke dvěma a půl tisíciletí perské říše - o Šahiádu. Stál v Teheránu na Pahlavího třídě a realizovali ho - kdo jiný než čeští filmaři. Jaroslav Frič jako autor expozice, Emil Sirotek jako kameraman, Alois Fišárek jako střihač a Zdeněk Liška jako autor hudby. "Pracovali jsme dlouho a dobře pro Jejich Veličenstva," říká Alois Fišárek. Šahiády byly celkem tři a pracovalo se na nich celou první polovinu sedmdesátých let. Kdo ví, co se s ním za Chomejního stalo - byl krásný, vedl jím pohyblivý chodník, promítalo se na několik pláten současně. I Zdeněk Liška, který jinak nesnášel cestování, byl tři týdny v Teheránu.
Během své oficiální návštěvy Československa (během níž nakoupil tanky) se šáh zúčastnil slavnostního představení Smetanovy Libuše. "Nebylo by krásné mít něco podobného i v Íránu?" řekl asi při odchodu své ženě Farah. A ta - protože komunikovala s českými umělci často a osobně - asi odpověděla: "Vím, kdo by to mohl udělat." A tak Zdeněk Liška z Hlásné Třebaně napsal íránskou Mou vlast. Zvítězil také v soutěži na hymnu kteréhosi arabského státu (prý snad Kuvajtu), napsal hudbu pro americký film The Angel Levine s Harrym Belafontem v hlavní roli. Ve všech encyklopediích je ale jako její autor uveden kytarista William Eaton, jenže my máme na Liškovu cestu do New Yorku a skládání v hotelovém pokoji svědky.

HLÁSNÁ TŘEBAŇ - SMEČNO

Celý život trpěl cukrovkou. Zlehčoval ji, dělal si z ní legraci; Jiří Sequens byl mnohokrát svědkem toho, jak si v pracovním ajfru nedbale píchal inzulín rovnou přes kalhoty. Na konci sedmdesátých let se ale už šunčička začala počítat na gramy místo na deka. Začal odmítat práci - pro film Páni kluci za sebe doporučuje Petra Hapku, který exceluje písní Nestůj a pojď. Špatně chodí a ještě hůře vidí, jeho anděl Dana mi řekla, že ke konci už psal hudbu na plachty s obrovskými mezerami mezi linkami. Při práci na Krejčíkově Božské Emmě zkolabuje přímo v hostivařských ateliérech, stihne ještě dokončit rozpracované filmy Signum laudis a Rukojmí z Bella Vista. Jeho poslední dokončená hudba je pro Krejčíkovu Povídku malostranskou.
Umírá 13. července 1983, v jednašedesáti letech to nestihl ani do důchodového věku, neviděl ani své dvě dcery dospět. Je pohřben ve Smečně se svým muzikantským otcem a dědem; kapela, v níž sám jako dítě hrával na pohřbech, už neexistuje.
Všichni říkají, že jim chybí. To proto, že tady nikdo takový už není.

Droga menom kimči

Záhoráci majú svoje kvasené zelé, Maďari čalamádu, Rumuni murături, Turkovia turşu, Kórejčania zas kimči. To je však, na rozdiel od našej kyslej kapusty, národným jedlom. 

O popularite kimči svedčí napríklad aj fakt, že zatiaľ čo Anglosasi vyslovujú pri fotografovaní známe cheese, Kórejčania si pomáhajú pri fotografických úsmevoch slovom kimči. V juhokórejskom Soule existuje dokonca múzeum kimči, ktoré bolo v roku 2015 vyhlásené americkou televíznou spoločnosťou CNN za jedno z najlepších potravinových múzeí na svete. V múzeu sa, okrem iného, dozviete, že kimči má svoje korene už v 12. storočí, akú významnú úlohu zohralo vo vojne vo Vietname, prečo putovalo do vesmíru na palube vesmírnej lode Soyuz TMA-12 a iné zaujímavosti. 

Kimči a zdravie

Kimči je nielen vynikajúca pochúťka, ale, podľa amerického magazínu Health, je aj piatym najzdravším jedlom na svete. Okrem toho, že je kimči klasickou vitamínovou bombou, jeho prínos je najmä v mikrobiálnej flóre, konkrétne viacerých druhoch laktobacilov. Kórejskí vedci dokonca v roku 2000 publikovali v renomovnom mikrobilogickom časopise nález novej baktérie Lactobacillus kimchii.  Spoločenstvo laktobacilov pomáha pri trávení a podľa nedávnej štúdie je kimči vynikajúcou zbraňou proti kvasinkovým infekciám tráviaceho traktu, kimči obsahuje dokonca zlúčeniny, ktoré bránia rakovinovému bujneniu, ako v roku 2004 publikovali bakteriológovia v časopise Journal of Medicinal Food. Z ďalších benefitov, ktoré prináša pravidelná konzumácia kimči, spomeniem najmä znižovanie hladiny nežiadúceho LDL-cholesterolu, vďaka kapsaicínu z chilli upravuje hladinu glukózy v krvi, preto je vhodné pre diabetikov; pomáha pri atopickej dermatitíde a iných zápalových ochoreniach kože. Preukázané boli aj priaznivé účinky počas liečby žalúdočných vredov alebo gastritídy spôsobenej baktériou Helicobacter pylori. Kimči sa osvedčilo ako potravina pri virózach, pretože vďaka cesnaku a cibuli si pacient dávkuje inulín, sulfoxidy či allicín, kapsaicín z chilli zas uvoľňuje z pľúc hlienovité látky. Výskum dokázal, že  pravidelné pojedanie kimči pomáha pri redukcii hmotnosti.

Anatómia kimči

Definovať, čo je vlastne kimči, nie je jednoduché. Isté je, že je to kvasená zelenina, ktorej základom je vo väčšine receptov pekingská kapusta. V Európe je najznámejší recept, v ktorom sú základnými surovinami, okrem kapusty biela reďkev, mrkva, mladá vňaťová cibuľka, cesnak, ďumbier (zázvor), mrkva, ryžová múka, rybacia omáčka, cukor (med) a najmä kórejské vločkované chilli, známe pod názvom kočugaru. 

Ak náhodou navštívite Kóreu, budete mať pocit, že kimči a jeho typický pach sú všade. Jeden priemerný Kórejec skonzumuje až 20 kilogramov kimči za rok. Kórejčania ho pridávajú k jedlu nielen ako prílohu, ale kimči často slúži zároveň ako základ viacerých jedál. Kimči je vhodné aj ako topping na sendviče alebo slané palacinky. Existuje až 180 druhov kimči. Najbežnejšie sú: kimči z pekingskej kvasenej alebo nekvasnej kapusty, biele kimči, reďkovkové kimči, uhorkové alebo kimči z vňaťovej cibuľky. Čo rodina, to často značne odlišný recept, nehľadiac na to, že kimči sa pripravuje podľa toho, čo práve vonku rastie a zreje. Podobne ako naši odborníci na guláš, takmer každý Kórejec sa tvári, že on vie robiť to najlepšie kimči. Zatiaľ čo u nás je varenie gulášov skôr chlapským športom, v Kórei sa takto medzi sebou predbiehajú najmä ženy. 

Základný recept

Potrebujeme tieto suroviny:  

• 1 hlávka pekingskej kapusty 
• 3 polievkové lyžice (PL) ryžovej múky 
• 1½ hrnčeka nakrájanej bielej alebo červenej reďkovky 
• ½ hrnčeka nakrájanej vňaťovej cibuľky 
• ½ hrnčeka (alebo viac, podľa chuti) kórejských chilli vločiek (kočugaru)
• polovicu menšej cibule
• 2½ PL lyžice pretlačeného cesnaku
• 2½ PL najemno postrúhaného ďumbieru
• 1 PL kryštálového cukru
• 1 1⁄4  PL rybacej omáčky (vegáni môžu nahradiť slanou sójovou)
• 1 PL soli, príp. 2 PL, ak vynecháte rybaciu omáčku.

Pekingskú kapustu rozrežeme pozdĺžne na dve polovice, z každej vyrežeme hlúb, čím zároveň uvoľníme jednotlivé listy. Listy umyjeme pod studenou vodou, nasolíme ich, poukladáme na seba do väčšej nádoby, zaťažíme napríklad tanierom, na ktorý položíme opäť niečo ťažké a necháme pôsobiť pol až jednu hodinu. Po pol hodine môžeme vyskúšať, v akom sú listy stave. Po zohnutí by v najtuhšom (bielom) mieste nemali puknúť, nemali by však byť ani príliš mäkké, handrovité. Listy môžeme miesto nasolenia zaliať silným roztokom soli. Kým si listy poležia v soli, prípravíme si akúsi pastu (hustú kašu), ktorom budeme jednotlivé listy natierať, resp. narezané ich s pastou premiešavať.

Kórejská
rybacia
omáčka

Príprava pasty: Najprv uvaríme z ryžovej múky hustú kašu, ktorú necháme vychladnúť. Zmiešame ju s nakrájanou reďkovkou, pomliaždeným cesnakom, nastrúhaným ďumbierom, nakrájanou cibuľou, vňaťovou cibuľkou, cukrom, rybacou omáčkou, soľou a chilli vločkami. Možno pridať aj najemno nakrájanú, príp. nastrúhanú mrkvu, hrušku nashi,  jablko, prípadne sezamové semienka. Jednoducho, môžete experimentovať, v tom je ďalšie čaro kimči.

Kapustné listy dôkladne opláchneme od soli, pokrájame na menšie (2–4 cm) kúsky, zbavíme čo najdôkladnejšie zvyšnej vody a dobre premiešame vo väčšej nádobe s pripravenou pastou. Iným variantom je natierať pastou celé listy, klásť ich do priestrannej nádoby na seba a zaťažiť. Tie sa potom podávajú celé, príp. nakrájané na väčšie kusy. Po dôkladnom premiešaní natlačíme zmes do zaváracích pohárov, na vrch natiahneme pevne potravinovú fóliu, ktorú môžeme prichytiť k hrdlu fľaše gumičkou. Pri izbovej teplote (18–20 °C) by malo kimči kvasiť 1–4 dni, potom ho dajte do chladničky, alebo chladnej miestnosti. Pri vyššej teplote, napr. v lete, začne kimči kvasiť väčšinou do 24 hodín. Občas skontrolujte či je zeleniny ponorená pod hladinu šťavy, ktorú začne neskôr púšťať. Kimči sa dá, na rozdiel od našej kvasenej kapusty, pojedať už od prvého dňa. Nikto má dokonca radšej nekvasený variant, takže kimči šupne do chladničky tesne po príprave. Príde tak síce o cennú bakteriálnu mikroflóru, ale kimči je vtedy chrumkavejšie a sviežejšie.

Na záver jedno upozornenie: Kimči je pre väčšinu ľudí, ktorí majú radi pikantné a kvasené veci, potravina doslova návyková. Môžem do bodky potvrdiť podľa vlastnej skúsenosti.

O prechyľovaní ženských priezvisk

Problém vychádza zo samotnej podstaty slovenčiny. Pri analytických jazykoch (angličtina, francúzština) je pevná vetná stavba, pretože vetné vzťahy sa vyjadrujú nesklonne, bez prechyľovania. Slová sú tam poukladané jedno vedľa druhého ako kamene a vzťahy medzi nimi sú zadefinované práve tou pevnou vetnou stavbou. V slovenčine je voľná vetná stavba, takže slová nie sú nakladené vedľa seba ako kamene, ale sa vzájomne cítia. Neviem to ináč opísať. Slovenčina je jednoducho flektívny jazyk a taká vetná stavba je jej vlastná. Je to veľmi ťažký jazyk, ale nie najťažší. Pre niekoho môže byť zasa problémom nerozlišovanie dokonavosti slovies (napr. v španielčine), pre ktorú sa musí používať milión minulých časov. Každý jazyk má skrátka to svoje.

Niektorí odporcovia a odporkyne prechyľovania argumentujú tým, že prechyľovanie je pre ženy ponižujúce, lebo prechýlené priezvisko ich privlastňuje mužovi - otcovi alebo manželovi. To je, samozrejme, hlúposť. Príponou -ová sa predsa neprivlastňuje, to by tá prípona bola -ova. Prípona -ová vyjadruje len vlastnosť, prináležitosť. Farby fial-ová, ruž-ová, losos-ová príslušným kvetom alebo rybe farbu neprivlastňujú, sú len "ako ony": ružová farba je farba „ako ruža“ a podobne. Analogicky pani Kováčová je „ako pán Kováč“, teda obaja sú rovnocennými súčasťami rodiny, v ktorej sa muži volajú Kováč a ženy Kováčová. A do mýtu o privlastňovaní sa už vôbec nehodí prípona -á pri mužských priezviskách typu Novotný; priezvisko pani Evy Čiernej je predsa očividne neprivlastňovacie prídavné meno. Privlastňovacím by bolo, keby sa volala "Eva Čierneho".

Čo sa týka dilemy či prechyľovať alebo neprechyľovať cudzie priezviská v slovenskej tlači, tam mám tiež jednoznačný postoj: áno, prechyľovať. Častým argumentom neprechyľovačov je ohľad na krehkú psychiku osôb, o ktorých sa píše. Čo keby si tak jedného dňa Patricia Arquetteová, Sigourney Weaverová či Laura Dernová otvorila príslušný slovenský časopis (a to sa týka aj webových stránok) a utrpela by duševný otras z toho, že jej tí naničhodní Slováci skomolili meno a pridali na koniec priezviska akési nezmyselné "-ová"? A tak sa občas môžeme v slovenskej magazínovej tlači stretnúť s perlami ako "novinári zistili, že Basinger dvadsaťmiliónová vila" (namiesto "Basingerovej dvadsaťmiliónová vila") a podobne.

Ohľaduplnosť je iste dobrá vlastnosť. Prečo sú však neprechyľovači takí nedôslední? Prečo krstné mená tých istých osôb prechyľujú? A prečo nič nenamietajú proti skloňovaniu mužských mien? Vari city takého Stevena Spielberga alebo Harrisona Forda majú menšiu hodnotu ako city ich ženských kolegýň? Oni vari nečítajú slovenské časopisy? Taký Johnny Depp vari nemôže dostať drobný infarkt, keď si prečíta "nový film Johnnyho Deppa"? Vari sa nespýta sám seba: "Who the fuck is Johnnyho Deppa?"

Prechyľovanie cudzích mien vo vete je v našom jazyku (rovnako ako skloňovanie) často jedinou zárukou, že tá veta bude dávať zmysel. Aký zmysel má veta "Weaver sa Basinger nebojí"? Žiadny. Alebo povedzme že dva, no celkom opačné: "Weaverová sa Basingerovej nebojí" a "Weaverovej sa Basingerová nebojí". Tak si vyberme, kto sa koho bojí.

Takže ja si nemyslím, že vypustenie prechyľovania ženských priezvisk je nejaký progresívny vývoj slovenského jazyka, ako sa nás usilujú presvedčiť snobi a feministky. Za progresívny vývoj akéhokoľvek jazyka totiž nemožno považovať stratu časti informácie.
Ak by sme sa zbavili prechyľovania, zbavili by sme sa zásadného komunikatívneho aspektu slovenského jazyka.

John Lennon a iní ľavičiari

Priznám sa, že Lennona som bola ochotná akceptovať iba ako súčasť Beatles, kde si jednotliví členovia vzájomne vytvárali akési protiváhy. Akonáhle sa slávna štvorica rozpadla, Lennon ma prestal zaujímať. Pre spravodlivosť však musím povedať, že rovnako aj jeho traja kolegovia (čo by ma na ich sólovej tvorbe už len mohlo zaujímať, keď tu boli Van der Graaf Generator, Deep Purple, Genesis, Yes či King Crimson?).

Akokoľvek bol Lennon charizmatický, vtipný a bystrý človek, nekonečne mi na ňom prekážalo jeho naivné kaviarenské ľavičiactvo. Je pravda, že taký Bono ma tým jeho ostentatívnym ľavičiarstvom provokuje viac. Na rozdiel od Lennona je to navyše aj natupastý panák.

Napriek tomu, že som nežila v časoch tzv. reálneho socializmu, považujem každého vtedajšieho západného ľavičiara, žijúceho v slonovinovej veži, za idiota, pretože svojím postojom vedome alebo nevedome podporoval a legalizoval utláčateľský systém, v ktorom bolo súdené žiť našim rodičom a prarodičom. Pripadá mi vrcholne odsúdeniahodné a farizejské žiť na Západe, mať z toho všetky kultúrne, spoločenské a ekonomické výhody, no farizejsky obdivne poškuľovať po idealizovanom komunistickom tábore, v ktorom sa trápili jeho obyvatelia.

"Prečo neprišli žiť sem?" kladiem si rečnícku otázku. "Prečo dvíhali päste a hulákali Internacionálu vo Francúzsku, Anglicku či Západnom Nemecku, namiesto toho, aby si prišli k nám na vlastnej koži vyskúšať, aký je ten ich socializmus v skutočnosti? Prečo si to s nami jednoducho nevymenili?"

John Lennon pre mňa predstavoval kvintesenciu všetkého toho, čo je také opovrhnutiahodné na západných leftistoch typu Angely Davisovej, Deana Reeda, Serga Gainsbourga, Yvesa Montanda, Pabla Picassa a ďalších.

Tým však, samozrejme, netvrdím, že Lennona nerešpektujem ako nadaného umelca. Akurát že to, čo tvoril po odchode z Beatles, sa ma už v ničom nedotýka.

To, že sa stal obeťou nezmyselného atentátu, je mi ľúto tak, ako je mi ľúto každého nezmyselne zmárneného života, ale naozaj, nikdy, ani sekundu som sa necítila byť nejakým jeho pohrobkom. 

Všetko to pozitívne, čím ma John Lennon dodnes hlboko a bytostne oslovuje, vytvoril na pôde Beatles, v interakcii so svojimi troma priateľmi, partnermi a spolutvorcami. John Lennon ako sólový umelec to už nikdy potom nezopakoval - ale to vlastne ani jeden z Fab Four.